Tak nějak normálně

Tom postaví technickou postel se senzory, motory a bočnicemi — a teprve potom zjistí, že je o třicet centimetrů širší než dveře. Z obyčejného stěhování nábytku se tak stane proměna celého bytu. Zatímco Tom měří každý kout, Eva ho pošle pryč a vezme věci do vlastních rukou. Společný pokoj pro jeho postel, její závěsnou korbičku i jejich neobvyklý způsob péče postupně získává podobu skutečného domova. Když Eva nastoupí do nové práce, dosavadní jistota se začne drolit. Touha obstát v profesionálním prostředí v ní probudí představu, že dospělost vyžaduje odhodit pleny, péči, hravost i potřebu bezpečí. Tom se jí snaží dát prostor, jenže každé přiblížení i každý ústup mohou být vyloženy špatně. Mezi dvěma lidmi, kteří si ještě nedávno rozuměli beze slov, roste mlčení a nejistota. Humor každodenních katastrof se střídá s bolestně otevřenými rozhovory o důvěře, studu a tom, co ve vztahu skutečně platí. Do jejich soukromého světa navíc vytrvale proniká Lenka, která umí být kazišukem i neúprosným zrcadlem. Tom a Eva musí zjistit, zda lze spojit práci, odpovědnost, péči a radost, aniž by jeden z nich popřel sám sebe.